Sousedka zaklepala. Půjčíš mi vejce? Ráno péct. Samozřejmě. Vezměte si dvě.

Žádná faktura. Žádný Bolt Food. Žádná smlouva.

Táta přijel přes půl republiky pomoci přestěhovat. Kamarád hlídá děti. Soused shrne sníh ze schodů, protože jde kolem a vidí, že to potřebuje. Vesnice se sejde opravit střechu starému páru. Farmar rozdá přebytky ze zahrady.

To není byznys. To je přirozenost.

Jenže to dělá každý. A přesto se to socialismem nenazývá. Proč?

Kapitalismus nás naučil počítat

Kdysi se sousedé znali. Panelák byl komunita. Půjčil se cukr, opravilo se auto, uhlídaly se děti. Zdarma. Protože někdo potřeboval pomoc a vy jste byli nablízku.

Pak přišel trh a řekl: všechno má cenu. Práce má cenu. Čas má cenu. Pomoc má cenu. Dnes zaplatíte instalatéra, chůvu, donáška jídla, parkování. Věci, které lidé kdysi dělali pro sebe navzájem, protože žili dohromady.

Práce dostala tržní cenu. A spoustu vztahů, které dřív na peníze nebyly, zmonetizoval trh.

Stojí za otázku, pro koho to bylo výhodné.

Devět z deseti platí inflaci, ne dividendy

Bohatství se koncentruje. Osm lidí vlastní tolik jako chudší polovina světa. V České republice v menším měřítku: pět procent domácností drží přes čtyřicet procent veškerého majetku.

Zbývajících devadesát pět procent sleduje, jak ceny bytů rostou rychleji než mzdy. Jak zdravotní péče závisí na tom, jestli máte správné kamarády. Jak důchod, který celý život platíte, nestačí zaplatit léky.

Trh to těžko napraví. A hodně z toho způsobil.

Socialismus žijeme každý den. Jen ho tak nenazýváme.

Rodina nefunguje na tržním principu. Funguje na solidaritě: dáváte víc, než dostáváte. A nemyslíte na to ani vteřinu. Protože jste součástí celku.

Přátelé nejsou byznys partneři. Komunita není firma. Dobré sousedství není transakce.

Každý, kdo někdy pomohl bez nároku na odměnu, kdo přijal pomoc beze studu, kdo dal víc než dostal: žije socialisticky. Přirozeně. Lidsky.

Přesto je socialismus slovo, které v české veřejné debatě bývá přijímáno s rezervou. Pomoc státu jako nebezpečná. Solidarita jako naivita.

Většina světa to tiše přijala

Veřejné zdravotnictví. Bezplatné školství. Minimální mzda. Mateřská dovolená. Starobní důchod. Dávky v nezaměstnanosti.

To jsou socialistické principy. Fungují v Německu, Francii, Švédsku, Japonsku i v České republice. Žádná z těchto zemí se za ně neomlouvá. Slovo socialismus tam jen nikdo nepoužívá.

V 50. letech McCarthyismus v Americe označil solidaritu za zradu. Tisíce lidí přišly o práci. Herci, novináři, učitelé. Stačilo mít ve zbytku světa levicové kamarády. Ta kampaň trvala roky. Jako kulturní sediment zůstala dodnes. Strach ze slova si žije vlastním životem. Věc samotná funguje dál.

Tady doma to taky fungovalo

Dukovany a Temelín. Dvě jaderné elektrárny, které vznikly ze sovětsko-české spolupráce. Dodnes vyrábějí přibližně třetinu elektřiny spotřebované v České republice. Strategická infrastruktura, o které se dohadujeme jako o budoucnosti energetiky, existuje proto, že ji stát dokázal postavit.

Dálnice: v 70. letech přibylo 343 kilometrů za dekádu. Od roku 2011 do roku 2019 to bylo 129 kilometrů za osm let. Čísla jsou veřejná a zdokumentovaná. Kapacita stavebnictví se nezmenšila. Změnila se vůle a způsob financování.

Nejde o nostalgii. Jde o fakta. Stát, který chce stavět, staví. Stát, který to nechce nebo nedokáže organizovat, nestaví.

Ke štěstí stačí málo

Lidé v nejšťastnějších zemích světa (Finsko, Dánsko, Island) nežijí v luxusu. Žijí v jistotě. Vědí, že když onemocní, budou ošetřeni. Že jejich děti dostanou vzdělání bez dluhu. Že bydlení existuje pro lidi, ne jen pro investory.

Není to utopie. Funguje to. Teď. Ve skutečných státech s normálními lidmi.

Ke štěstí stačí teplo, bezpečí, jídlo a lidi kolem sebe, na které se můžete spolehnout. To ostatní je reklama.

Socialismus žijeme každý den. Jen ho tak nenazýváme. Možná je čas s tím přestat.