Šestileté děti tahaly uhelné vozíky v anglických dolech. Ne v knížkách. V zákonech. Oficiální britská parlamentní komise to sepsala v roce 1842 a nikdo to nepopíral. Tohle je svět, do kterého se Marx narodil.
Dnes se o komunismu v Česku mluví, jako by spadl z nebe. Jako by si jednoho rána pár německých intelektuálů řeklo, že by bylo zajímavé vymyslet krvavou ideologii a uvidíme, co z toho bude. Celá jedna epocha bídy, která k těm myšlenkám vedla, se vynechává. Systematicky.
Svět, ve kterém děti nevěděly, co je neděle
V polovině 19. století pracovala v manchesterských přádelnách bavlny desítka tisíc dětí od šesti let. Čtrnáct hodin denně. Šest dnů v týdnu. Když usnuly u stroje, dostaly výprask řemenem, aby se probraly. Průměrná délka života textilního dělníka v Manchesteru byla sedmnáct let. Sedmnáct. Dělníka, který se dožil pětatřiceti, považovali za starce.
Tohle není sovětská propaganda. Tohle napsal Friedrich Engels po roce, který strávil v manchesterských továrnách svého otce. Jmenuje se to „Postavení dělnické třídy v Anglii" a vyšlo to v roce 1845. Kniha vyšla v roce 1845.
Marx nebyl šílený. Marx byl naštvaný.
Když čtete mladého Marxe, nečte se to jako manifest. Čte se to jako reportáž. Popisuje konkrétní továrny, konkrétní mzdy, konkrétní smrti. Teprve pak vyvozuje.
A to, co vyvozuje, vyplývá z jedné jednoduché otázky: jak je možné, že v nejbohatší zemi své doby umírají děti hlady v sedmi letech? Odpověď, ke které dojde, se dnes někomu nelíbí. Ale otázku si nevymyslel. Tu mu dal svět, ve kterém žil.
Co se v učebnicích nepíše
Marx nebyl první, kdo mluvil o sociální spravedlnosti. Nebyl ani nejradikálnější. Před ním a současně s ním psali podobně François Noël Babeuf, Robert Owen, Pierre-Joseph Proudhon. Celá jedna generace myslitelů se dívala na továrny a říkala: takhle dál ne.
Marx měl jednu věc, kterou ostatní neměli: pokoušel se vysvětlit, jak ten systém funguje uvnitř. Ne jestli je morální. Ne jestli je hezký. Prostě jak to dělá, že bohatství jedněch potřebuje bídu druhých. A většinu těch nápadů, které jsou dnes považovány za samozřejmé (osmihodinová pracovní doba, víkend, zákaz dětské práce, povinné vzdělání, nemocenská) prosadila hnutí, která se hlásila k dědictví té tradice. Ne liberálové z Manchesteru.
Co se vynechává
Když se v české škole dnes probírá 19. století, nedozvíte se o Peterloo Massacre, kde britská kavalerie najela do pokojné demonstrace dělníků žádajících volební právo a pozabíjela osmnáct lidí. Nedozvíte se o Sacco a Vanzettim. Nedozvíte se, kolik dělníků bylo pověšeno za organizaci odborů. Nedozvíte se vůbec nic, co by mohlo vysvětlit, proč si miliony lidí mysleli, že radikální řešení je lepší než postupné.
V lepším případě se dozvíte, že Marx napsal knížku a pak přišel Stalin.
Proč na tom dnes záleží
Protože pokud nevíte, z čeho myšlenka vyrostla, nemůžete ji soudit. A bez toho kontextu vypadá komunismus jako náhodné zlo, které postihlo dvacáté století. Ne jako odpověď (možná špatná, možná správná) na předtím zcela reálné zlo devatenáctého.
Nechceme vrátit devatenácté století. Ale začíná nám připomínat něco, co jsme viděli. Kurýři bez smluv. Lidi, co pracují na tři šichty, aby zaplatili nájem. Byty jako investiční nástroje. Zdravotnictví podle peněženky.
A Marx, jak se zdá, zase někoho zajímá. Možná proto, že tu otázku zase někdo má.