Pojďme na chvíli přestat mluvit ve sloganech. Pojďme mluvit konkrétně. Co vlastně chceme, když říkáme „socialismus"?
Tohle není manifest. Tohle je seznam. Nedokonalý, neúplný, upřímný. Napsali jsme ho my, redakce, za jeden večer, když jsme si uvědomili, že pořád kritizujeme cizí odpovědi, ale vlastní pořádně nepojmenováváme.
Zdravotnictví, které neposílá účty
Chceme, aby babička, která upadla na chodníku a má rozbitou kyčel, neřešila, jestli ji ošetří, než jí otevřou kartu. V Česku to většinou tak je. Pomalu přestává být samozřejmé. Doplatky rostou, nadstandardy se rozšiřují, první věta na pohotovosti bývá o pojišťovně, ne o bolesti.
Chceme zdravotnictví, kde doktor je doktor a ne účetní. Kde sestra má čas si sednout a mluvit. Kde nemocnice není „zdravotnický podnik s hospodářským výsledkem", ale instituce, která má jedinou funkci: léčit.
Bydlení, které není kasino
Chceme, aby byt byl místo, kde se žije, ne finanční produkt. Aby mladý učitel z Brna mohl bydlet v Brně, ne dojíždět hodinu ze satelitního sídla, protože v samotném městě si nájem nemůže dovolit.
Chceme, aby obec stavěla. Aby stát stavěl. Aby bydlení bylo služba, ne komodita. Praha 1929 postavila Baba. Ne developer. Město. Dnes město říká, že nemá peníze, a pak prodá pozemek soukromníkovi za zlomek ceny. Tohle chceme přestat.
Vzdělání, které není loterie poštovního směrovacího čísla
Chceme, aby dítě z Chomutova mělo stejnou šanci dostat se na matfyz jako dítě z Prahy 6. Dnes to má statisticky výrazně těžší. Stačí se podívat na jména z Matfyzu.
Chceme školy, kde se učí přemýšlet, ne odpovídat testy. Kde učitel je profese, ne přestupní stanice do něčeho lepšího. Kde školka nestojí šest tisíc měsíčně.
Práci, která dává víc než plat
Chceme, aby se práce vrátila k tomu, čím má být: k prostředku důstojnosti. Kurýr na kole v Praze v mrazu, bez smlouvy, bez záchodu, bez pauzy. Je to otázka, co tenhle model práce od podmínek 19. století vlastně odlišuje.
Chceme pracovní právo, které platí pro všechny. Nejen pro ty, co sedí v kancelářích. Odbory, které mají zuby. Minimální mzdu, která stačí na nájem. Osmihodinový pracovní den, který se dodržuje.
Co to vlastně je
Nic z toho, co jsme tu napsali, není ve své podstatě „politický režim". Je to ekonomický systém. Je to způsob, jakým společnost rozděluje zdroje.
Tohle rozlišení v českém veřejném prostoru moc neslyšíme. Když řekneme „socialismus", většině lidí se v hlavě zapne StB, procesy, hranice, seznam povolených knih. To je politický režim. Ten nechceme. Nikdo z nás.
Ekonomický socialismus je něco jiného. Je to Finsko. Je to Švédsko v sedmdesátých letech. Je to britská poválečná labouristická vláda, která postavila NHS. Tyhle země nikdo nenazývá totalitními. A přitom tam udělali přesně to, co bychom chtěli udělat tady.
Proč o tom mluvit teď
Protože ekonomický model posledních dekád přestává pro část lidí fungovat. Protože přístup k vlastnímu bydlení se zužuje. Protože systém důchodů má vážný problém. Protože práce přestává stačit.
A protože v Česku pořád platí zákon, který dělá z mluvení o alternativě trestný čin. Tenhle text je v šedé zóně, a my to víme. Píšeme ho stejně. Protože jestli ho nemůžeme napsat, pak ten zákon zdaleka není jen o minulosti.
Chceme o tom mluvit. Klidně, konkrétně, bez sloganů. A chceme, aby bylo legální o tom mluvit.
To je všechno, co chceme.
Pro začátek.